Teréza Nováková: Dýchánky na pranýři
Ilustrace pro galerie-ne.cz
http://www.galerie-ne.cz/profily/detail/id/111/tereza-novakova-dychanky-na-pranyri

V době, kdy po sobě byli evangelíci a katolíci schopni navzájem házet kamením, začala spisovatelka Teréza Nováková ve svém domku v Proseči u Skutče pořádat Dýchánky pro paní a dívky všech vrstev. „Nejsmutnější chalupu na světě“ koupila Teréza Nováková v Proseči u Skutče, v cípu Vysočiny, roku 1903. Přivedl ji sem zájem o vesnický život, zvyky, kroje a etnografii.

Na vesnici se tato pražská intelektuálka přestěhovala po padesátce, „na sklonku svého života“ – jak se píše v jejím životopise. Sama předtím prošla dívčí školou Svatavy Amerlingové a docházela i do Amerického klubu českých dam, kam ji uvedla Karolina Světlá. V ženských spolcích v Praze bojovala za rovnoprávnost a vzdělání žen. Za sebou měla řadu 

článků, v nichž ženy nabádala k emancipaci. I na Prahu tehdy celkem odvaha. Co teprve na malé vesnické poměry, kde jeden druhému vidí do talíře?  Už jen příchod ženy-spisovatelky vyvolal na vsi  pozdvižení. Vždyť jak popisuje Nováková ve svých prózách, ženy z Vysočiny jsou ústupné, „musí být jako med a máslo, všemu se musí poddat“. Vzdělání pro dívku je tu bráno jako výstřednost. Nováková jde proti proudu. Tohle chce změnit. 

A mnohé další. Vysočina totiž pořád žije v ovzduší zakořeněné náboženské nesnášenlivosti. V části Proseče, kde bydlí, je 380 domů hlásících se ke římskokatolické církvi a 366 domácností protestantských. Přátelství se však mezi nimi nepěstuje. Vesnice je rozdělená. Na jakákoli „ekumenická“ přátelství se tu hledí skrz prsty, znesvářené tábory katolíků a evangelíků taková přátelství vnímají jako zradu. Smíšené sňatky jsou nežádoucí. Ani to se Novákové nelíbí.

Nejprve proti této nenávisti začíná bojovat ve své chalupě, s perem v ruce. Ve svých krutě realistických prózách dokumentuje případy vzájemného napadání, a dokonce kamenování. Vykresluje ale i osobní neštěstí, způsobené náboženskou netolerancí. Líčí krachující vztahy, rodinné tragédie, kdy pár neunese nátlak svých rodin, sebevraždy z nešťastné lásky. Cejch „nemanželských dětí“, jejichž život je provázen hanbou až do jejich smrti. Nebo příběh zběhlého kněze, jehož rodina čelí doživotnímu opovržení celé vesnické společnosti.

Pak pražská intelektuálka překračuje místní tabu i za prahem svého domku. Přestože je vyznáním katolička, začíná se v Proseči stýkat s evangelickou inteligencí. K pobouření všech, katolíků i evangelíků, se vzápětí začne zajímat i o sektu náboženských blouznivců, o nichž píše knihu Děti čistého živého.

Pokud dosud lidé z Prosečska nad podivínskou spisovatelkou jen zvedali obočí, po vydání tohoto románu nastalo peklo. Lidé se poznali, což vedlo k další eskalaci napětí v obci. Místní nepochopili, co je literární licence, i ti, kteří se se spisovatelkou přátelili, od ní začali dávat ruce pryč. 

V tu dobu už Teréza Nováková čelila vesnické nevzdělanosti žen aktivně. Ve své chalupě pořádala Dýchánky pro paní a dívky všech vrstev, což u vesnických mužů, kteří místo svých žen viděli u plotny a na poli, vzbuzovalo nevoli. Do útoku přešel dokonce i katolický farář. O neblahé emancipaci a škodlivém vlivu „čajů“ spisovatelky Novákové na místní ženy začal kázat v kostele. Vesničanky, které seděly v lavicích, tak byly veřejně pranýřovány. Stejný jed přicházel i od evangelického kněze. A kronikář Trkal, místní autorita, se rozhodl, že Novákovou umlčí alespoň tím, že existenci jejích dýchánků zatají ve své proklatě podrobné kronice. Spisovatelka se však dusnou atmosférou odradit nenechala. 

Co se tehdy v chalupě číslo 74 vlastně odehrávalo? Z dnešního pohledu to zní nevinně. „Vedle vážené paní Kadlecové usedla paní Chalupníková a vedle zas prostá žena zdejšího hrobníka Daňková,“ popisuje Radko Háněl v článku Dýchánek u paní Terézy sepsaném podle vyprávění jedné z tehdejších účastnic, Anny Hánělové-Pečenkové. 

Za klavír usedl mladý pianista František Jandl, vesničanky tak poprvé mohly slyšet skladby Beethovena, Čajkovského, Mendelssohna, Smetany nebo Wagnera. „Jádro, obsah, tón rozhovoru udávala spisovatelka sama. Byl zcela jiný, než na jaký byla dosud zvyklá velká většina z nás. Sdružoval, těšil, povznášel a uchvacoval nás všecky, jako na novém světě jsme se cítily,“ popisovala Anna Hánělová-Pečenková. Na dýcháncích se recitovaly verše Erbena, Havlíčka Borovského... Vesničanky se podivovaly, „kterak to pan spisovatel dovedl pěkně napsat – zrouna jak by u toho byl“.

A jak posléze v korespondenci s Novákovou píše (v nedatovaném dopise uloženém v Památníku národního písemnictví) pokrokový řídící učitel Chalupník: „Je nad jiné patrno, jak dýchánky příznivý měly vliv – abych tak řekl – na interreligizování prosečských poměrů a jak jimi učiněn byl vážný počátek, že lidé dobří různých stavů a vyznání našli konečně cesty, po nichž společně v pokoji a lásce možno jim kráčeti.“

Přestože se po útocích mužské části obce staly dýchánky až disidentskou záležitostí, Nováková v nich neúnavně a navzdory neblahému veřejnému mínění pokračovala. Proč? 

„Sedávala jsem opodál, často se zastřenýma očima, aby unikal mi čas i místo, a naslouchala jsem klavíru rozezvučenému jakoby zázrakem vším utrpením,“ píše Nováková v nekrologu Za Františkem Jandlem poté, co mladý pianista umírá na zápal plic, který si přivodil, když se do Proseče brodil sněhem při cestě na jeden z dýchánků. 

Pro spisovatelku byly dýchánky psychoterapií. Její prvorozené dítě se narodilo mrtvé, syn Theodor se utopil ve dvaadvaceti letech v Labi, dcera Marie zemřela ve čtrnácti a Ludmila v devatenácti. Syn Vladimír spáchal sebevraždu (sebevrazi byli na vesnici v opovržení pohřbíváni za zdmi hřbitova, jak Nováková popisuje v jedné své povídce). Přežili jen dva její synové, Arne a Jaroslav. Ostatní děti pochovala. 

Dýchánky pro ni byly také logickým pokračováním toho, co už dříve dělala v Praze a Litomyšli, tedy neúnavnou snahou o vzdělání žen a tím i jejich zrovnoprávnění. 

„Čaje“ jí ale rovněž poskytovaly literární materiál. Mnohé z drsných vesnických příběhů se až s dokumentární autentičností objevily v jejích knihách. A dost možná se od vesničanek sama učila, jak čelit ranám osudu.   

Uznání se Nováková na vsi nedočkala. Šikanovaná a utrápená zemřela v prosečské „nejsmutnější chalupě na světě“ roku 1912. Její snahy v Proseči ocenili až půl století po spisovatelčině smrti. Teprve v letech 1956–1996 se v katolickém kostele sloužila za Terézu Novákovou rok co rok mše jako dodatečné zadostiučinění. 

Od loňského roku obyvatelé Proseče u Skutče, katolíci i evangelíci, svorně tradici čajů - tentokrát pro ženy i muže všech vrstev – znovu obnovili. 

Autor: ms